Jistě to znáte z vlastního života. Doma je doma a tady jste páni vy. Chcete mít trochu toho klidu a dělat si co potřebujete, nebo jen tak odpočívat. A do toho se vám pořád do bytu či domu někdo cpe. Jedna sousedka nadobro stačí. Taková, která nemá nic na práci, která nemusí nic dělat, protože má příjem zajištěn. Ne prací, ale má ho. A neustále by ráda na návštěvu. Nic proti, to ať si klidně chodí, jak chce, nikdo jí v tom nebrání. Potíž je v tom, že otravuje pořád a už ji nikdo u sebe doma nechce. A lidé cítí, že jsou tím jejich domovy ohroženy a že tak vlastně přicházejí o soukromí.  

Nic proti návštěvě, která je předem domluvená a za dvě nebo tři hodiny vypadne. Budiž, člověk se s někým občas setkat musí. Ale když je to neustále, tak vám to začne lézt na nervy. Po nějakém čase se vám podaří dosáhnout toho, že vám nebude zvonit u dveří sedmkrát za týden, ale předem se otáže, zda může přijít. Odmítnutí si pak bere osobně a člověk by řekl, že takový člověk musí poznat, jak je u někoho nežádoucí. Nepozná to, nebo ještě přesněji to poznat nechce. Proč? Tak to už je otázka pro psychologa. Všeobecně se takové návštěvy snad ani nepouštějí dovnitř, ale zase ne všichni na to mají povahu.

Proto přijmou kdekoho a pak jen hledí na následky. A jak se říká, zlo nechodí samo, takže se návštěva opakuje a opakuje a až slušnostní dotaz, zda nechce ustlat ji vypudí. A věřte nebo ne, někdy ani tohle nezabírá. Proto taková ti méně smělí možná závidí těm „hrubiánům“, kteří se s tím nemažou a návštěvu prostě vyhodí. Ne jenom tak, samozřejmě, nejprve použijí několik slušnostních narážek, aby se jako návštěva už konečně sebrala a táhla ke všem čertům. No a když to někdo nepochopí, tak ho vypakujou a mají pokoj. A jak to máte s návštěvami vy? Máte je rádi, nebo jste raději v klidu domova bez jakýchkoli hostů? No tak, přiznejte se.